„Rusko a USA mají stejné zájmy.“ Za Miroslavem Polreichem, zesnulým kmetem

Někdejší chartista, disident, zpravodajec BIS a bezpečnostní analytik Jan Schneider se rozepsal o nedávno tragicky zemřelém elitním zpravodajském důstojníkovi a diplomatovi Miroslavu Polreichovi. Schneider připomíná i jeho další zásadní životní roli, učitelskou.

UČITEL MIROSLAV POLREICH

Minulý pátek tragicky zemřel Miroslav Polreich, zpravodajský důstojník, diplomat, ale též i učitel. Tato stránka jeho života není tak mediálně přitažlivá, byť je vlastně těžištěm Polreichova života. Do přednášek a textů zpracovával své životní zkušenosti, jejichž bohatost je obtížné si reálně byť jen představit, natož je plně pochopit. 

Avšak zkušenosti samotné nedělají nikoho hned učitelem. K tomu musí být též nadání, ale i zaujatost. A celkem v neposlední řadě i posluchači, žáci, studenti – prostě ti, které bude povídání starého zbrojnoše zajímat.

Miroslav Polreich nebyl nijak zvlášť citlivý, nebo dokonce empatický pedagog, a bylo mu to rozverně jedno. Jeho vyučovací metody byly poměrně tvrdé a jeho přístup k posluchačům celkem nelítostný. Kdo chtěl z jeho projevů mít užitek, musel se hodně připravit. Čím lépe, tím více toho pak získal. Polreich se totiž nezatěžoval nějakým zbytečným vysvětlováním a politická korektnost mu na tváři vyluzovala jen sarkastický škleb. Mluvil vášnivě, jasně a jadrně, často atakoval hranice provokace. Velmi miloval Havlíčkův pojem „nebezpečného myšlénkování“, z něhož učinil svůj specificky bytostný modus operandi.

V přednáškách pracoval s určitými myšlenkovými celky, ovšem tvarovanými podle jeho představ. Přišel-li kdo na jeho přednášku vybaven jinak formovanými „myšlenkovými cihličkami“ (či dokonce „tvárnicemi“, nebo snad celými „panely“), musel všeho nechat a podvolit se, jinak se brzy ocitnul zcela mimo mísu.

Mnoho by se jistě dalo napsat o tom, jak Polreich přednášel. Důležitější ovšem je, co to vlastně říkal.

MLUVIT PRAVDU

Zpravodajský důstojník prý musí mluvit pravdu! S touto tezí asi zarazil peristaltiku mnohým samozvaným „znalcům“ zpravodajské problematiky. Nikdy jsem ale – kromě nablble překvapených pohledů – nezažil, že by se na toto téma s ním někdo přel. Polreichova permanentně méně či více provokativní metoda výkladu však bezesporu zanechala ve všech posluchačích alespoň nějakou impresi či vjem. U těch inteligentnějších však Polreich často dosáhl samotné podstaty vzdělávacího procesu, tedy vzniku otázky v hlavě žákově.

Ano, zpravodajský důstojník musí umět ledasco, ale vlastní „firmě“ lhát nesmí. To je v dnešní době znovu a čím dál více provokativní teze, tím spíše, že mnozí „zpravodajci“ už ani nevědí, jak pravdu hledat, jak ji rozeznat, jak ji chránit – a proč. Naučili se pravdu „zpředmětňovat“, tedy intelektuálně nenáročně, avšak s prospěchem si ji přiřadit k nějakému subjektu, zhruba ve smyslu kamna = teplo. I v létě.

Smyslem zpravodajské práce je podle Polreicha pravdivě informovat osoby na rozhodovacích místech státního aparátu. Jistěže věděl, že mnohé z nich – čest výjimkám! – si nic takového ve skutečnosti nepřejí, protože takové informace se pravidelně liší od ideologického vidění světa, a velmi tak komplikují rozhodovací procesy. Ale nedá se nic dělat, protože v každém jiném případě se existence zpravodajských důstojníků i politiků stává nedůstojnou. A pak už není o čem mluvit.

SNIŽOVÁNÍ NAPĚTÍ

Polreichovým osudovým zaměřením byla péče, jak snižovat napětí mezi lidmi a státy a národy a náboženstvími. Jak ukončovat konflikty tak, aby současně nebyl pokládán základ konfliktů příštích. Jak navazovat vztahy důvěry a jak je posilovat.

Velmi mně v tomto směru připomínal snahy izraelského historika a svého času i politika Šlomo Ben Amiho. V knize „Válečné šrámy, mírové rány“ popisuje své cesty s tehdejším premiérem Ehudem Barakem na tajná mírová jednání do Osla, na něž si brali ke studiu literaturu zabývající se ukončováním konfliktů. Jeden měl knihu o konci francouzsko-alžírského konfliktu (1962), druhý studoval knihu o vídeňském kongresu (1815). Jak začínají války, o tom totiž píše každý, kdo má příslušný počet tělních otvorů, řečeno slušně. Jak ale inteligentně a důstojně končit konflikty, o tom nepíše skoro nikdo.  

A přesto je to vlastně ústřední biblické téma, jakkoliv by se to nemuselo zdát. Izraelský vědec Ješajahu Lejbovič, s nímž by si asi Polreich dost rozuměl, totiž kdesi napsal, že starozákonní proroci nepředvídali budoucnost, ale udávali směr, jímž je třeba jít, přičemž vůbec nebylo a není důležité, zda dojdeme k cíli, protože sama cesta správným směrem je tou nejvyšší náboženskou hodnotou. Proto jsem – jen s mírnou nadsázkou – nazýval Polreicha novodobým prorokem.

ANTI-ISMUS

Miroslav Polreich poslední dobou velmi zjitřil zatuchající stodolu českého politologického mlácení prázdné slámy, když postuloval, že novodobý antirusismus je vlastně skrytým antiamerikanismem. Vycházel z toho, že velmoci jsou ve své slabosti odsouzeny ke spolupráci. Jinými slovy, jde o to, že velmoci jsou dost „silné“ na to, aby samostatně cokoliv zničily, jedna nebo druhá či třetí. Jsou ale reálně velmi slabé na to, aby samostatně daly svět trochu do pořádku – jedna či druhá nebo třetí. Jsou tedy odsouzeny ke spolupráci, chtějí-li přežít, jde-li jim o budoucnost.

V tomto se velmi podstatně shodoval s tím, co nám před dvaceti lety říkal Oleg Gordijevskij, sovětský zpravodajec, který dlouho pracoval pro Brity a ze Sovětského svazu utekl skutečně na poslední chvíli. Tedy člověk, který Sovětskému svazu a Rusku opravdu rozumí, aniž by ho kdo mohl podezírat z nějakého laciného fandovství. Gordijevskij říkal, zasaďte se o to, aby Západ vzal Rusko do hry, protože urážené a ponižované Rusko by bylo nebezpečné – ostatně, skutečné nebezpečí hrozí z jihu a z Dálného východu. 

Jak tvrdá pravda! Jak tristní je s vědomím toho všeho slýchat stále v médiích a z pódií politické nedouky, lidsky nezralé, charakterově zakrslé, jimž z očí kouká prodejnost a nenávist, a kteří přitom dostávají přednost před lidmi zkušenými a zodpovědnými!

TERORISMUS

Polreichova poslední řeč na kolokviu věnovanému čáslavskému rodákovi, generálu Františku Moravcovi, měla název „Zpravodajské služby – vyšší forma diplomacie“. Polreich posluchačům nejprve nastínil svou pozici, z níž přistoupil k tématu, pak zmínil pasáž ze své poslední knihy (kterou díky bohu stihl dopsat!), věnovanou právě generálu Moravcovi – ale u toho nezůstal, to by nebyl Polreich, aby na závěr někam neukázal, nějaký směr nepředestřel! Jako ti proroci.

Polreichova poslední pointa spočívala v argumentu, že jak Rusko, tak Spojené státy mají zhruba stejné bezpečnostní priority. Tedy ty skutečné, ne ty ideologické. Na vrcholu je terorismus, pak proliferace zbraní, energetika a životní prostředí a tak dál.

Dlouhá desetiletí však byl terorismus podněcován jednou stranou proti druhé a boj proti terorismu se vyhlašoval jen „na oko“ – a skutečně nastal až poté, co teroristé se zahryzli do ruky, která je do té doby krmila. Myslí-li tedy kdo vážně boj proti terorismu, zejména tomu, který je islamistického původu, neobejde se podle Polreicha bez spolupráce s Ruskem. Tamní muslimská komunita totiž poskytuje jedinečnou a současně též jedinou možnost, jak s její pomocí proniknout až do jádra islamistického terorismu.

Můžeme namítnout mnoho dobrých otázek. Napsal jsem v textu za převyprávěnou jednu Polreichovu tezi variantu počínající „jinými slovy“. Ano, ta jiná slova, jakými navázat na Polreichovo „nebezpečné myšlénkování“, ta budeme zanedlouho hledat na vzpomínkové konferenci věnované Polreichově osobnosti, a hlavně jeho prorockému odkazu, jak na něj navázat a jak jej rozvíjet. 

Čest jeho památce!