ROZHOVOR: Hynek Čermák: Moje manželka má téměř ideální míry, je tak vždycky krásná

Přemluvit Hynka Čermáka (46) k rozhovoru nebylo jednoduché, protože času má málo – jde z role do role. Nakonec souhlasil, ale přál si, abychom se zaměřili spíš na jeho fotografování než na herectví. Ovšem postavu policisty Kuneše, kterého představuje v úspěšném televizním seriálu Rapl, jsme samozřejmě nemohli nechat úplně stranou.

Co vás k fotografování přivedlo?

Uvažoval jsem o tom už dlouho, tak deset dvanáct let. Sestra je vystudovaná fotografka, rodiče jsou výtvarníci, takže jsem to měl pořád kolem sebe a přirozeně to vyplynulo.

Fotíte akty. Jak si vybíráte modelky?

Zatím jsem fotil hlavně kolegyně z divadla a ženy, které znám. Občas se mi ale stane, že mi nějaká dívka sama nabídne, že by mi chtěla stát modelem. Pomáhá mi také manželka Veronika. Když totiž potenciální modelky osloví ona, je to mnohem jednodušší, protože je žena.

Manželka na vaše modelky nežárlí?

Ona mě ve focení podporuje a pomáhá mi. Dneska už bych to bez ní ani nezvládl. Focení je technologicky náročné a ona umí ohlídat věci, které já ohlídat neumím nebo ani nestihnu. Je to žena, takže líp dohlédne na účesy, líčení… Díky ní je také při focení větší legrace, uvolněná atmosféra. Sexuální napětí, které při aktech vždycky nastane, je její přítomností naředěné a můžeme se věnovat jen práci.

Je akt pro fotografa těžká disciplína?

Je, ono totiž nejde jen o to vyfotit prsa. Každý člověk je jiný, každá žena je jiným způsobem inspirující a zachytit to není jednoduché. Udělal jsem zvláštní zkušenost. Přijde absolutní kráska, na první pohled žena, která vám vyrazí dech, svlékne se, vy uděláte cvak, a není to tam. Pak trvá dlouho, než přijdete na to, jak ji vyfotit, aby byla opravdu krásná. A je opačná situace, kdy přijde na první pohled nevýrazná žena, stoupne si před objektiv a úplně vykvete, najednou je to někdo jiný. Každý si nese jinou energii a právě tu se snažím zachytit, nejen tu fyzickou stránku.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, vaše modelky nemusejí mít míry 90–60–90.

Vůbec ne. Moje manželka má téměř ideální míry, takže když ji cvaknu, je vždycky krásná, ale já si myslím, že to není fyzickou dokonalostí, spíš tím, že ji dobře znám. U holek, které neznám, mi chvíli trvá, než se mi podaří najít správný úhel pohledu. Proto také preferuju před focením osobní setkání. Dáme si kafe, trochu pokecáme, zjistím, jaká ta žena je, jaký má vztah k nahotě a sexualitě, protože to jsou témata, která s sebou fotografie aktu nese.

Ale nafotit hezky nehezkou ženu je asi složité…

Vždycky jde fotka udělat hezky. Pokud daná modelka chce být hezká, tak je. Jsem přesvědčený o tom, že neexistují nehezké ženy, pokud si ovšem samy o sobě nemyslí, že jsou nehezké. Takové by ale před objektiv nahé nepřišly. Žena, která se nechá fotit svlečená, musí alespoň koketovat s myšlenkou, že je krásná.

Čím ještě, kromě přítomnosti vaší partnerky, se dá odlehčit ono sexuální napětí?

Pomáhá červené víno a pocit samozřejmosti. U maséra vás také nenapadne, že je něco divného na tom se svléknout. Je to přece samozřejmé. A to samé by mělo nastat při focení. Mělo by to být přirozené. Nahých žen jsem viděl stovky, hned tak něco mě nepřekvapí, jsem uvolněný a chtěl bych, aby se modelky cítily také tak.

Zmínil jste, že sestra vystudovala fotografii. Co na vaše snímky říká?

Sestra se ve fotografii opravdu vyzná, takže byla samozřejmě jedním z mých prvních kritiků i rádců. A táta mi nedávno vysekl poklonu, že se mu to líbí, tak snad je to opravdu dobré. Ale i kdyby nebylo, budu fotit dál, protože mě to baví. Jsem dalek toho, abych si myslel, že moje fotky jsou geniální. Moc dobře si uvědomuju, že se o nich ví především proto, že je dělal Hynek Čermák herec, ne proto, že bych byl tak výjimečný fotograf. Znám minimálně 10 fotografů, o kterých nikdo neví a jsou mnohem lepší než já. Bohužel ta skutečná zpětná vazba, jaké ty fotky doopravdy jsou, se ke mně už asi nedostane právě proto, že jsem Hynek Čermák herec.

Ale právě rodina by vám to přece řekla na rovinu…

To je pravda. Sestra mi třeba v začátcích občas něco vytkla, například, že atmosféra je příliš dramatická, nebo že jsem nezvládl perspektivu a dlouhonohou modelku vyfotil tak, že jsem jí nohy zkrátil.

Když se sám díváte na své první fotky, co si říkáte?

Že jsou hrozný. Nicméně pořád nesou zajímavou atmosféru. Viděl jsem fotografie aktů z celého světa a ty nejkrásnější mají vždycky nějakou nedokonalost. Když se podíváte na fotky Helmuta Newtona (proslavil se především erotickými módními fotografiemi pro časopis Vogue – pozn. red.), tak mnohdy utíkají z kompozice, jdou mimo výřez nebo jsou přepálený a rozmazaný. Dokonalá fotografie totiž není dokonalá v geometrickém nebo světelném slova smyslu, ale když z ní vychází příběh. Fotky Tarase Kuščynského (fotografoval rád ve volné přírodě, odmítal umělé osvětlení a speciální vybavení – pozn. red.) dokonce jako by nemluvily, ale šeptaly. Nevadí, že jsou technicky spíš nedokonalé, protože prostě krásně šeptají.

V Dejvickém divadle jste měl výstavu. Fotíte se záměrem, že fotku budete vystavovat, nebo pro sebe i pro modelku jen tak „do šuplíku“?

Většinou fotím pro modelku do šuplíku, ale když z toho vyjde opravdu zajímavá fotka, kterou bych rád prezentoval, požádám ji o svolení k prezentaci. Když se pak navíc prodá a pomůže dobré věci, tak jako při té poslední výstavě, kdy šel výtěžek na podporu Aliance žen s rakovinou prsu, tak je to super.

Proč jste si vybral právě tenhle projekt?

Když jsem výstavu zvažoval a lidé v divadle mi radili, abych fotky zkusil i prodat, přemýšlel jsem, komu pak peníze věnovat. Rozhlédl jsem se po fotkách, viděl samá prsa, a tak jsem si řekl: pojďme dát výtěžek těm, co prsa nemají. Oslovili jsme Alianci a holky z projektu Bellis Young & Cancer, tzv. Bellisky. Jsou to mladé holky do 25 let, které kvůli rakovině přišly o prsa. Tahle zatracená nemoc obvykle postihuje ženy kolem 50 let, co už mají produktivní věk, rození dětí a balení mužů za sebou, ale pro tyhle holky hrají prsa ještě hodně důležitou roli, je to pro ně větší zásah do života, a proto jsem si je vybral.

Nenapadlo vás fotit přímo je?

Uvažuju o tom a ony by nebyly proti. Teď jsem se byl podívat na jejich módní přehlídku a požádal jsem je, jestli bych se mohl dívat, jak se převlékají, abych je viděl nahé. Souhlasily a já musím říct, že z nich jde ohromná sexuální energie. Doufám, že půjde foťákem zachytit.

Hodně hrajete, fotíte, jak to vůbec stíháte?

Špatně, mám teď hrozně málo času.

Čím to, že je vás najednou všude plno?

Já vůbec nevím. Asi je to vkusem, byla díra na trhu, chyběl mladej plešatej… Nevím. Ono také, jak to rychle přišlo, to může zase hodně rychle zmizet. Jsem připravený, že to třeba už zítra skončí.

Proč myslíte?

Ono to už teď některým lidem vadí a, jak se traduje, v Čechách se úspěch neodpouští. Navíc, v tomhle tempu, kdy toho dělám hodně najednou, a v podmínkách, v jakých je dělám, mi také rychle dojdou síly. U nás se totiž pracuje trochu jinak než třeba v Americe. Nikoho nezajímá, jak jste na tom fyzicky, jak se cítíte, jestli na to všechno máte čas a sílu. Tady se herci ždímají. Pracuje se tu způsobem, jako kdyby si nemocnice najala špičkového chirurga, postavila ho před nemocnici a řekla mu, že až ho budou potřebovat, tak ho zavolají rovnou na sál, ale do té doby ať tam stojí a čeká. Přesně takhle se zachází s herci. Producenti a štáby si neuvědomují, že musíme přijít na plac maximálně připravení, koncentrovaní. Když vás někdo nechá stát 10 hodin na mrazu a pak po vás chce, abyste z fleku zahráli odpočinutého chlapa, tak na to prostě nemáte sílu, protože je vám zima a máte hlad.

Mluvíte o seriálu Rapl, který je sice úspěšný, ale vy jste se nechal slyšet, že vám jeho natáčení nevyhovovalo?

To se vztahuje snad ke všem pracím, které jsem v poslední době dělal, ale na Raplovi to vyvrcholilo. Měl jsem 150 natáčecích dní, k tomu každý měsíc 20 představení v divadle, takže jsem byl pořád na cestě, a do toho tam nebylo žádné jídlo, pití, záchod, židle, kam bych si mohl sednout. Chodil jsem na plac s baťohem na zádech, kde jsem měl jídlo, pití a teplé prádlo, abych nezmrznul. Kvalita je to poslední, na čem dneska záleží.

Přesto se Rapl povedl, diváci i kritika ho chválí.

No, teď jsem zrovna četl kritiku, která nás mírně řečeno poslala do háje. A to je na tom taky zvláštní, že ani odborná kritika není schopná mluvit jednohlasně. Oni by přece měli hodnotit na základě odbornosti, která by měla být stejná. Ale jestliže pět kritiků napíše každý jiné hodnocení, tak je to přece špatně. Z toho si nemůže nic vzít ani herec, ani divák.

Sedíme v Dejvickém divadle. Tady se o vás starají dobře?

Tady je to pravý opak. Ředitelka tohoto divadla dělá všechno možné, aby herci byli v pohodě. Prošel jsem hodně divadel, a to nikde není, že by za vámi ředitelka přišla a sama se ptala, jestli něco nepotřebujete, co vás tíží, co pro vás může udělat. Respektuje i naši práci mimo divadlo. Já už jsem byl v divadle v Plzni, v Městských divadlech pražských i jinde, ale nikde nic takového neexistuje. Máte 15 000 hrubého a musíte tam být denně. Já doporučuju hercům jít na volnou nohu. Je to jediná možnost, jak tvořit a zůstat sám sebou.