ROZHOVOR: Herec Hynek Čermák: Fotografování je prostě můj koníček

Jméno Hynka Čermáka je pro většinu lidí spojené s jeho profesí herce. Hlavně s rolí drsňáka, majora Kuneše, ze seriálů Cirkus Bukowsky a Rapl. Jenže on má širší umělecký záběr. Kromě jiného se věnuje černobílé fotografii, konkrétně aktům. Do 31. prosince vystavuje svá díla společně s pracemi fotografky Terezy z Davle ve foyeru čáslavského Dusíkova divadla.

Zajímalo vás fotografování už od dětství?

Ne, focení přišlo až časem. Celý život jsem si sice říkal, že bych chtěl fotit nahé holky, ale nastalo to až v mých pětatřiceti letech. Prodal jsem své pistole, protože střílení na střelnici mi už nedávalo radost, a za ty peníze se dal pořídit slušný aparát. Focení mi najednou ztracenou radost nahradilo.

Pamatujete si na moment, kdy vás fotografování definitivně pohltilo?

Určitě v tom hráli roli fotografové, kteří se mi líbili. Třeba Kuščynskyj a Tereza z Davle. Při pohledu na její fotky jsem si vždycky říkal, že se mi to líbí tak, že bych to chtěl umět.

Bral jste focení jako výzvu?

Přitahovalo mě zvláštní tajemství fotografie. Na druhou stranu dnes už vím, že to zase takový problém nebyl. Ovšem mám za sebou sedm let teoretického studia. Ale stále se učím.

Žádné jiné téma než ženské akty vás nezajímalo?

V podstatě ne. Občas se mi sice podaří udělat nějaký portrét, ale nic mě nezaujalo tak, jako ženský akt.

Jak vypadalo vaše první focení aktu?

Docela dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na nahotu modelky a mohl nerušeně pracovat. Dneska už je nahota pro mě jen kostým a samozřejmost. Má první modelka byla kamarádka, herečka Šárka Vaculíková.

Trvalo vám dlouho přemluvit ji?

Ne, vůbec. Okamžitě souhlasila. Její první akty vznikly u mě v ateliéru na bílém pozadí. Nasvěcoval jsem to metodou pokus omyl. Něco mi poradili i kameramani a osvětlovači. Mnohokrát jsem viděl při práci Vladimíra Smutného, což mi hodně pomohlo.

Akty byly nafocené, co následovalo?

V první řadě zpětná vazba. Bylo prostě nutné snímky někomu ukázat. Teprve potom jsem si začal uvědomovat své chyby. Především u ostření a takzvaných přepalů. Lidská kůže je totiž zvláštní. Buď na vás vyšle sametový efekt, anebo to přepálíte a na fotce není nic.

Další modelky byly také herečky, nebo profesionální modelky?

S profesionálními modelkami vůbec nepracuji, dělám jen s herečkami. Komunikace s nimi mi vyhovuje nejvíc, protože je to něco jako vztah mezi režisérem a hercem. Intimita mezi herci totiž funguje trochu jinak než u běžných lidí. V tom je všechno jednodušší.

Kdy jste si troufl své fotografie poprvé vystavit?

V roce 2016 v kavárně Dejvického divadla v Praze. Výstava se jmenovala Ještě máme naději. Kolegové herci z divadla mě přesvědčili, že je čas vyjít s fotografiemi na veřejnost.

Jaká díla jste vybral pro probíhající čáslavskou výstavu?

Je to největší výstava mé kariéry, je na ní skoro padesát fotek. Dvacet z nich je zcela nových. Rozhodující slovo pro výběr měla manželka, protože je schopná, díky jistému odstupu, říct co ano a co ne.

Proč jsou všechna díla černobílá?

U černobílé fotografie je už předem, aspoň podle mě, dané, že jde o nadsázku. A navíc vás nutí hledat.

Zajímá vás víc práce v ateliéru, nebo v exteriéru?

Začínám přicházet na chuť plenéru. Zajímá mě i adrenalin, který se dostaví, když fotíte nahotu na veřejnosti. V budoucnu bych rád fotografoval nahé holky jakoby v normálním životě. Pokusím se inscenovat filmovou situaci.

Může se tedy stát, že se vaše aktivita od herectví definitivně přesune k focení?

To ne, vždycky budu herec, který fotí. Focení je prostě můj koníček.