RECENZE: NAD DRUHDY ZNIČENOU KNIHOU ZAPOMENUTÉHO AUTORA (Tvar)

Někdy se – dokonce i  otrlému literárnímu kritikovi – zdá, že je toho kolem něj až příliš: Že nestíhá nejen číst a hodnotit, ale dokonce ani vstupovat, prostupovat, zamýšlet se. Covidová pandemie ukrytá pod rubášem/mourem z rozbombardovaných měst. Jarní slunce vrtkavé jak úsměvy politiků za hádek o rozpočet. Inflace narůstá jako trpaslíkův stín za nízkého slunce kultury. Pravda, nezachycená sítěmi médií, protéká nám i mezi prsty (kalná a mrtvá voda letošního jara). Mnohost věcí brání věnovat se jednotlivostem. Hledat a  nalézat souvislosti, vytvářet si vlastní hodnotová měřítka. A vidět ne jen ony po sezoně opadávající listy, leč být si vědom dokonce i kořenů (ohledávaje z pevnosti kmene tušenou jejich hloubku). Neboť je literatura věcí živou…?

 

K časnému nadčasové

 

Odpusťte kritikovi, stává-li se občas také beletristou. Možná závidí proslulejším a protřelejším kolegům, možná jen u  svého stolu nemá uzamykatelný šuplík. A  snad mu také přijde, že je básnický obraz někdy stručnější a přesnější než odborný výklad. Pak mu ovšem po procházce mezi knihkupeckými regály, uličkami antikvariátů a  policemi knihoven veřejných i soukromých vytane, kolik že je na světě mrtvě narozených dětí, mrtvých, protože nečtených knih. Na suché pahýly padá prach – z odumřelých slov.

 

Proč se tedy vracet ještě i k  dávnějším rozptylovým loučkám, urnovým hájům či domnělým knížecím mohylám, vlastně hromadným hrobům služebníků neužitečných, na nichž a nad nimiž už dávno nestojí (v základech budoucích supermarketů spolehlivě pohřbené) mramorové desky se jmény? A  přece: Setkáš se někdy se střepinami tajícími útržky dávných promluv; a  když si je nahlas přečteš, máš dojem, jako by ses s kolegou bavil o tom, co vás oba trápí tady a teď: „Lidem přišlo vhod, že mohou zalézti do děr a nemysliti a nekultivovati se pod záminkou, že samaritanisují…“

 

Snad jejich styl může prozraditi, že se nejedná o  postesknutí nad opakujícími se krizemi ekonomickými či politickými, nad aktuálně probíhající pandemií nakažlivé nemoci – ale že jde o (Šaldova) slova pronesená na počátku Velké války. Snad tedy, už jenom pro potřebu neztrácet (ze zřetele) nic, co je pořád ještě hodnotné – nevyhazovat tedy minci dosud platící –, má smyslu dohlédnout a domyslit se až tam, odkud ony kořeny berou sílu. Vrátit suchým kostem svaly děl i  autorovu tvář. A vyvolat jménem také ty, na něž se možná příliš snadno (a dlouho) zapomínalo.

 

K obecnému konkrétní, k Šaldovi Malý

 

Neříkám, že důvody nebylo lze nalézt. O  našem autorovi napsal kdysi koneckonců látkový a tematický zdroj jeho psaní (zde již jednou citovaný F. X. Šalda) přece plným právem: „V Itálii dokonal se vývoj Malého ke katolicismu, k latinitě, k fašismu…“ Je však dlužno podotknouti, že se Malého vztah k fašismu týká doby jeho (diplomatického) pobytu v Itálii, že je třeba u něj velmi přesně rozlišiti mezi fašismem co idealizací stavovského státu a nacismem představujícím mu – spolu s bolševickou diktaturou – vrchol totalitaristické společnosti, že je tento Malého názor časově ohraničen Mnichovem, za nějž se Itálie přidává na stranu nacistického Německa, a  že je koneckonců jenom částí jeho myšlenkové výbavy i jejího vývoje.

 

Pokládám tedy za velmi šťastné, byla-li pro opětovné zpřítomnění díla tohoto pedagoga, diplomata, filosofa a literáta zvolena publikace nedožadující se hlubší názorové a historické korekce. Také proto, že se – na rozdíl od jeho prvorepublikových esejisticky podaných prací filosofického nebo politologického ladění, z nichž nejznámější je zřejmě r. 1935 vydaný Kříž nad Evropou – už před svého čtenáře nedostala (její vydání vychází ze zachovaného korektorského obtahu poúnorovou cenzurou zničeného svazku).

 

Rudolf (Ina; toto jméno přijal po své ženě Anně/Ině Havlové Malé) Malý se 17. 4. 1889 narodil do středostavovské selské rodiny ve Starých Ždánicích u  Pardubic. Po studiích a  krátké kariéře středoškolského pedagoga v  Praze, během níž se seznamuje se svým přítelem a mentorem Šaldou, se stává kariérním diplomatem. Důležitý je pro něj zejména pobyt – na pozici legačního rady – v  Římě; který pro něj mimo jiné znamená milník v  názorovém vývoji směrem k  syntéze konzervativního katolictví s dědictvím antickým.

 

Své myšlenky prosazuje v  řadě spíše krátkodobě působících institucí a  organizací (Skupina kulturních pracovníků, Národní kulturní rada – o jejíž činnosti mnohé zvíme také z  nedávno vydaných vzpomínek Věčný oheň jiného zapomenutého svědka Antonína Matuly), také v revuích a časopisech, jejichž vznik sám iniciuje a kde také působí jako šéfredaktor. Širokou obec intelektuálů (zejména literátů) bez konfesního vymezení politického či estetického se mu podařilo shromáždit na stránkách Kritiky, ostřeji názorově vyhraněný je od r. 1937 vycházející kulturně-politický čtrnáctideník TAK.

 

Pokud by ovšem nebylo Kritiky, nebylo by možná ani tak úzkých a dlouholetých Malého kontaktů se Šaldou – včetně občas hlubokomyslné, občas jen soukromé, a tedy poněkud banální Šaldovy korespondence docházející na Malého adresu a tvořící jednu ze součástí spisu, jehož (znovu)vydáním chce město, v němž náš čelný literární kritik – ve škamnách obecné školy – rozum bral, uctít (nejen) tuto osobnost spjatou se svými dějinami. Rozum už tehdy kritický; jak dosvědčují ostrými tahy řezané figurky z Šaldových čáslavských vzpomínek diktovaných Růženě Svobodové; zejména obraz marné, na maloměstských útesech ztroskotavší revolty učitele Vulterina (ač se ptáme, zda a nakolik byla zde tvůrčím způsobem přítomna zapisující ruka) ukazuje, že tyto netvoří pouhý – vydavatelovu odvahu dokumentující – přívažek knihy S  F. X. Šaldou tehdy a  nyní. Dopisy – Dílo – Evokace, jež vedle takto nazvaného spisu R. I. Malého obsahuje ještě od Davida Nováka pocházející pojednání „Čáslavské motivy v Šaldově díle“ – poctivé ve svém výčtu, málo odvážné při ohledávání toho, jaký byl jejich umělecký význam v  jednotlivých Šaldových textech, vzpomínky Šaldova školního přítele – pozdějšího kněze Aloise Dostála, „Rodinné vzpomínky Malých na Šaldu“ a  také memoárový text Šaldovy kmotřenky – dcery R. I. Malého Bohdany.

 

Co přežívá a přeznívá

 

Původností, stylistickou úrovní a významovou nasyceností stojí ovšem nad nimi kritická portrétní studie editora svazku Tomáše Bandžucha („Rudolf Ina Malý. Sláva a pád českého filosofa“), vlastní text původního Malého spisu (dopsaného v září 1947; vyjít měl v roce 1948 v pražském nakladatelství B. Ruppa) a pak i  texty Šaldových kritických reflexí Malého tvorby. Je-li Malého práce jádrem celého svazku, jest jí Šaldovo psaní zrcadlem.

 

Přestože je Malého podání (Šaldy) nesoustavné, a dokonce i žánrově nesoudržné, stává se mu osobnost portrétovaného pevným středem, od nějž se vše odvíjí a  k  němuž se navrací. Šalda kdysi pravil, že by kritik měl býti karakterně nespravedlivým. Ne že by Malý nedokázal býti kritickým – vůči Šaldovým protivníkům. Ne že by mu scházelo na charakteru nebo názorech charakterizujících… Zde se například soustřeďuje na období nejužší spolupráce a největšího názorového souznění se Šaldou – na roky 1914–1924. Věřím spolu s Bandžuchem, že: „Události zmiňovaného desetiletí plně prokázaly, že se v případě spolupráce Šaldy a Malého nejednalo jen o přechodné sblížení dvou solitérů, ale o plnohodnotné intelektuální souznění, jež dokázalo přežít neklidná válečná léta a plně se rozvinout na počátku první republiky.“

 

Vím ovšem také, že mám raději místa, na nichž v polylogu zaznívá zdůvodněný nesouhlas (jejž jsem se tu ovšem dočkal toliko v Šaldových komentářích Malého prací). U Malého více zavážila loajalita, zřejmě jedna z integrálních vlastností autorovy osobnosti. Loajalita, již prý celoživotně – sám, jak jsme zdůraznili, konzervativní katolík – pociťoval k E. Benešovi (svému někdejšímu nadřízenému). A kterou prokázal i tam, kde by si Šalda možná, jak později ukážeme, jistého korektivu zasluhoval.

 

Malého směřování prozrazuje pozornost, již věnuje tomu, kterak se Šalda vyrovnává s problematikou vztahu mezi uměním a náboženstvím, vlastně mezi (tvůrčí) svobodou jedince a  povinností k  nadosobně platným ideálům. Pod následující souvětí by se ovšem mohl (i dnes) podepsat i mnohý katolík liberální: „Nikoliv odosobnění a znásilnění duchovního života jednotlivců jest, podle Šaldy, znakem a mírou pravého náboženství a pravé kultury, nýbrž naopak – to, jakou cenu a jaký význam přikládají konkrétním jednotlivcům i jednotlivinám, a jakou úctu mají ke svobodě a poslání každého charakterního člověka.“ Na druhé straně ovšem: Musely a  musejí právě takové věty vadit každému, kdo se svobody bojí jako (čert) kříže.

 

Jsem-li právě jimi k četbě přitahován; tudíž utvrzován v tom, že text v tomto punktu nezastaral (přestože jeho autor umírá – po dlouholetém umlčování – v roce 1965 v Praze) – zarážejí mne a znejisťují místa, na nichž se patos snoubí s terminologickou nepřesností. Pokud filosof Malý píše o  podstatě „tvůrčí i odvěké národní vůle“, musí přece vědět, že sám národ jest něco dějinně proměnného – a s tím i ona jeho vůle (která pak těžko může být odvěkou). A „trvale zrající“ osobnosti Šaldově i  jejímu odkazu že lépe poslouží konkrétní kritikou než abstraktní chválou: „F. X. Šalda pochopil, že dějinná vůle národní jest – jednotný a jedinečný boží organismus, realita, osobnost a živý celek. A že vůle každé jednotlivé tvůrčí osobnosti, její cíl a  význam, poslání a zdraví – je s celkovou národní vůlí dějin po všechny věky tajemně a  nerozlučně sdružena.“ Vím, že jde v Malého textu jen o marginální poznámku, ale – pokud už má zapotřebí psát o Komenském, měl by zdůraznit, ku které vrstvě či části Komenského díla se vlastně vztahuje; neb se nedomnívám, že byl tento pokaždé a ve všem jen „abstraktní estét a akademický rétor“.

 

… a co zřejmě nikoli; a kterak to vše čísti

 

Analytičtějším, kritičtějším a v práci s pojmy korektnějším přístupem nastavují Malému zrcadlo kritické texty Šaldovy. Ne však bezezbytku. Je-li tento veden aktuálními zájmy a sympatiemi, zamží se najednou zrak i Mistrovi: „V politických bojích dneška jest intelektuálovi, je-li jen demokrat opravdový, jasno jeho místo. Ne tvořit nějakou stranu inteligence nebo středu, která by konservovala spolehlivě stát, nýbrž státi otevřeně na sociální levici.“ Zde, řekl bych, je pak takovému intelektuálovi zcela nešaldovsky odpíráno právo na vlastní názor a stanovisko.

 

Buď jak buď: Můžeš přitakávat, můžeš se přít, můžeš i nesouhlasit. Třebas tehdy, pokud ve spíše jen soukromém soudu popírá Šalda Malému Theerovu velikost proto, že tento kdysi ve svých verších tematizoval něco tak banálního, jako je večeře v restauraci. I máš sto chutí zastat se předčasně zesnulého tvůrce: Drže v ruce lačně vysrknutou morkovou kost z textu Petra Krále. Jenomže pak si zase jinde a jinak díky Malému ozřejmíš, proč může být právě Šalda počítán mezi předchůdce našeho jediného literárněvědného směru (strukturalismu): „Děliti dílo v ,obsah‘ a ,formu‘ je blud a konvence, poněvadž literární dílo jest organická jednota.“

 

Praví-li Malý: „Bůh, duše, národ a svoboda zůstaly základními hodnotami Šaldova synthetického realismu,“ vyjadřuje tím především svůj názor na Šaldovo dílo a svoji subjektivní interpretaci téhož. Aby nás přiměl k novému čtení, hledání, výkladu…?

 

Jména a tváře se navracejí ne tehdy, jestliže zbaběle mlčky přitakáme – jako jsme kdysi chvatně umlčovali (mnohé už zaživa) pod shnilými hroudami ideologických floskulí; jména a  tváře se navracejí tehdy, vedeme-li rozhovor: s rizikem odhalení omylů cizích i svých. Jak že to své hřbitovy nazývá národ smlouvy, národ slova: Domy života…? 

 

Ivo Harák, Tvar, 7/2022