MIROSLAV POLREICH NEBYL KUCHAŘ, ALE MUŽ, KTERÝ VĚDĚL, CO JE SVĚT

Za diplomatem a politologem JUDr. Miroslavem Polreichem (17. 6. 1931 – 15. 3. 2019)

Když jsem se dozvěděl o smrti Miroslava Polreicha na silnici vedoucí z Čáslavi, první, co mě napadlo, byl jeden citát z našeho prvního rozhovoru, který jsme spolu dělali v roce 2011. Doktor Polreich tehdy vzpomínal na svou misi v New Yorku, která byla spojena s funkcí šéfa československých zpravodajců: „…jeden velmi schopný kolega měl autonehodu a když si šel pro auto, tak mu opravář řekl, jestli nemá problém s nějakou milenkou, protože příčina byla naříznutá brzdová hadička. Zpravodajská práce ale není bondovka; má spočívat hlavně ve shromažďování a vyhodnocování informací. Proto jsem se spojil s člověkem z CIA a důrazně ho upozornil, že toto není ‚vhodné‘ jednání a že existuje zásada reciprocity…“

Nemyslím si, že by se o smrt Miroslava Polreicha postaral někdo z kapitánů našeho režimu, ačkoli pro něj byl Miroslav Polreich již podruhé (poprvé za normalizace) persona non grata. Tahle jeho slova mě napadla z jiného důvodu. Byla to totiž jediná smrt hodná zpravodajce, který ani v 87 letech neseděl doma a nenosil bačkory. Smrt v autě, které řídil. Smrt těsně po historické přednášce, zbrani, kterou bývalý zpravodajec pokládal za daleko účinnější než honění se s pistolkami po ulicích. Smrt v den 80. výročí německé okupace, která se symbolicky protínala s počátky české historie jeho rodiny. A pro mě i smrt v Čáslavi, městě, kde jsem před lety studoval gymnázium a které jsem měl spojené s Polreichovým rodným Havlíčkovým Brodem, kde v době mých studií pracoval můj (dnes už také zemřelý) otec.

Život každého z nás má určité charakteristické křivky, které se pravidelně podobají křivkám našich předků. Dědeček doktora Polreicha byl etnický Němec z Havlíčkobrodska, který se ale už za císaře nechal zapsat jako Čech, protože chtěl vědomě napomáhat národnosti, která na tom byla hůř. Jeho syn, tedy otec pana Polreicha, potom v roce 1921 zakládal na Havlíčkobrodsku komunistickou stranu, ze které později, za normalizace, na protest proti perzekuci svého syna, odešel. Všem třem Polreichům se ale později jejich původní identita hodila, aby ji použili ve prospěch ohrožených a potřebných: Polreichovi-dědovi, když jako etnický Němec nebyl za druhé světové války německou mocí kontrolován, a tak ve své hájovně mohl ukrýt odbojáře. Polreichovi-otci, když se vypravil za svými někdejšími spolustraníky, aby pro svého syna, který po návratu z USA nemohl sehnat vůbec žádnou práci, vymohl alespoň zaměstnání podnikového právníka v podniku Řemeslnické potřeby. A hodila se i synovi, Miroslavu Polreichovi, když se jako neznámý řempák občas sešel s někdejšími kamarády z Vysoké školy politických a hospodářských věd, kteří za normalizace zůstali na nejvyšších postech, a dostával od nich žhavé informace z politbyra, které potom přes Jiřího Hájka (svého někdejšího profesora z VŠPHV) předával Chartě 77. (Jednou to byl dokonce celý fascikl, který někdejší zpravodajec o víkendu chladnokrevně okopíroval na jednom z prvních kopírovacích zařízení, které mělo v Řempu k dispozici Zvláštní oddělení – tedy oddělení napojené na StB…).

Miroslav Polreich byl jediný muž z archetypálního dvojoboru diplomat-zpravodajec, kterého jsem osobně znal. Není divu, že jsem hltal jeho vyprávění, které nejen pokrývalo bílá místa v mém obrazu dějin 20. století (a občas úplně obracelo mé čtení některých událostí), ale především naprosto měnilo můj pohled na jeho profesi. Vlastní povolání, o němž jsem si myslel, že stojí především na lži, definoval doktor Polreich jako „jediné povolání, v němž se nesmí lhát“. Když jsem se ho udiveně zeptal, jak je to možné, pan doktor mi vysvětlil, že člověk v něm musí vždy mluvit pravdu, ale vybírat, co z té pravdy říkat – a komu. Jako správný zpravodajec pokládal za opravdový disent jen setkávání dvou: v němž se nelže a v němž v případě průniku informací víme jistě, kdo zradil. Přesto myslím, že když na konci 90. let přestal být diplomatem-zpravodajcem a stal se politologem-popularizátorem, se Miroslavu Polreichovi ulevilo. S gustem do světa vykřičel po desítky let utajovanou pravdu o 36 československých zpravodajcích včetně žen, které sovětští rezidenti už v noci 20. srpna 1968 zajali v centrále československé rozvědky a oznámili jim, že jsou rukojmí, kteří budou v případě jakéhokoli ozbrojeného odporu okamžitě zastřeleni. Většina z nich pak byla za normalizace zařazena do stejné kategorie jako Miroslav Polreich sám, a přestože mnozí z nich pomáhali disentu, po listopadu 1989 dostali cejch pozitivní lustrace a byli opět zařazeni mezi občany druhé kategorie. Další aférou, která rodáka a obdivovatele K. H. Borovského kukulínovsky pálila, byla otázka Kosova, kterou přes úspěšnou snahu skupiny mezinárodních diplomatů (mezi nimiž dr. Polreich byl) a přes vůli znepřátelených stran se usmířit, vůdčí snaha německé sociální demokracie a jejích evropských partnerských stran silou vůle dotlačila k etnické čistce, na jejímž počátku bylo na prahu nového milénia kupříkladu všem kosovským Židům novou albánskou mocí sděleno, že pokud se do týdne nevystěhují za hranice, nepřežijí.

Od muže, který jevil zvláštní nestrannost v pro mě nesmiřitelných polaritách, jako jsou „bohatí versus chudí“ či „velmoci versus malé národy“, jsem se učil, že svět se dá vnímat i jinak: „ochotní pomáhat versus neochotní k čemukoli, co nepřináší prospěch“ – a především „chytří versus pitomí“. To bylo ve druhé polovině jeho života jediné dělení lidí, na které byl doktor Polreich ochoten přistoupit. Byl to on, od něhož jsem prvně slyšel politologickou tezi, že lidstvo bude vnějšími podmínkami donuceno od soupeření přejít ke spolupráci. Byl to on, kdo mě naučil, jak neskonale hloupé je vytvářet polarizovaný svět těch, kdo nekriticky podporují vše muslimské, proti těm, kdo nekriticky nenávidí vše muslimské – anebo totéž se vším židovským. Jako kluk z vesnice, kde za holocaustu místní bohatí Židé uplatili místní gestapo, aby do transportů vzalo nejprve rodiny místních chudých židovských kůžičkářů a kramářů, zatímco bohatí utečou, věděl, o čem mluví. Jako muž s příjmením, které jeho američtí kolegové považovali za židovské, se velmi zblízka seznámil s americkou liberální židovskou inteligencí, kterou ctil a vysoce nadřazoval nad sektářský okruh lidí kolem českých synagog, který slepě následuje vše, co za dobré prohlásí premiér Netanjahu a státní tajemnice Albrightová.

Když jsem poprvé přišel dělat rozhovor do bytu, ležícího v nejvyšším patře strašnického činžáku, kterému dominovala knihovna plná fasciklů se štítky „NATO“, „OSN“, „KOSOVO“ atd., na níž stála soška Karla Havlíčka Borovského, přivítal mě domácí pán s tím, že se mi omlouvá, že mi nemá co dát k jídlu, protože se včera večer vrátil ze Spojených států, kde měl šňůru přednášek. Ale jestli nepohrdnu, rozdělí se se mnou o svůj oběd. Pak z malého ešusového kastrůlku vyndal lečo, které si přinesl z místní školní jídelny. To mi o bývalém prvním tajemníkovi československé mise při OSN a velvyslanci při OBSE, který v roce 1967 zprostředkoval první jednání na nejvyšší úrovni mezi americkým prezidentem Johnsonem a sovětským premiérem Kosigynem, povědělo víc než cokoli jiného. Stejně jako darovaná okurka z jeho zahrádky, kterou jsem si (s ponaučením: „Na zdravotní problémy jste ještě mladej, koukejte se dát do pořádku!“) odnesl domů po našem posledním setkání v srpnu loňského roku.

Své vzpomínání jsem začal citátem ze jednoho svého rozhovoru s doktorem Polreichem. Dovolte mi, abych je zakončil dvěma dalšími, mně vůbec nejmilejšími, citáty z rozhovorů, které jsme spolu vedli:

„...Když jsem se stal šéfem kanceláře v Organizaci spojených národů a mohl jsem si objednat, který tisk z domova mi mají posílat, připsal jsem k seznamu i naše okresní noviny Cesta Vysočiny. Když se mi pak Cesta dostala na stůl, na všechno jsem se vykašlal, a s gustem si četl, že v Krucemburku budou mít výlov rybníka, kde budou prodávat vánoční kapry – a za kolik…“

"...To máte jako s tou Slávií, která dneska zase prohrává. Té jsem já, kluk ze sparťanské dělnické rodiny, začal fandit přesně tou dobou, kdy se Sparta stala vládním klubem, zatímco Slavii přejmenovali na Dynamo, a spadla do druhé ligy. Ale já jí pořad věřím. Stejně jako mnohým, co jsou tu a tam z vyšší moci zahnáni do druhé ligy…"