HYNEK ČERMÁK: „Nahota je vlastně kostým“ (Playboy 03/2025)

Není jen uznávaným hercem rolí drsných chlapů, ale také talentovaným fotografem, jehož cit pro světlo a kompozici dává aktu jedinečnou atmosféru. Hynka Čermáka jsme proto oslovili zda by pro náš časopis nesestavil průřez vlastní fotografickou tvorbou, a on souhlasil. Výsledkem je kolekce snímků, jež oscilují mezi intimitou a sebevědomou elegancí.

 

Jak jste se dostal k focení?

Fotím už od patnácti. Zkoušel jsem všechny žánry, ale nakonec jsem zůstal pouze u aktu. A občas cvaknu portrét. Asi tak od dvaceti let jsem tušil, že jednou budu fotit ženy, ale musel jsem si počkat až tak do pětatřiceti. A pak přišla ta chvíle. Prodal jsem tehdy dvě pistole a koupil si první zrcadlovku. Byl to Nikon D800! Parádní mašina, hodně dlouho jsem ji používal a vlastně se i seznamoval s digitální technologií, protože předtím jsem digitál nikdy neměl. A nakonec jsem u Nikonu i zůstal. Nějak mi ten masívní stroj přirostl k srdci i k dlani. 

 

Co vás přivedlo k focení aktů? 

To, že mým oblíbeným žánrem je nakonec akt, je myslím přirozené. Jsem prostě heterosexuální chlapík, který má rád ženy. Nestydím se za to. Mám je rád nejen jako objekt krásy, žena mě zajímá i jako objekt ke zkoumání. Rád se na ně dívám, na to, jak jsou jiné než my muži. Mají své zbraně, které umějí skvěle používat, například k tomu, aby konaly dobro. Na rozdíl od nás mužů. Dívám se na to, jak rozdávají něhu, rozdávají život, pochopení, touhu a jak jsou schopné v nás mužích vzbudit respekt a pokoru. Fotím ženy právě proto, abych s nimi mohl být v kontaktu. Abych měl možnost pochopit jejich svět, to, jak se dívají na nás muže, a co od nás očekávají. A je to podobné, jako když se díváte na krásný obraz. A každý den zjišťujete, že jste si stále ještě nevšiml všech detailů. Žena je pro mne neustálou inspirací, je to důvod, proč pracuju, proč žiju a proč chci ještě dlouho žít. Zní to sice nadneseně, ale myslím, že tak to má spousta mužů na planetě. To kolečko je pořád stejné. Matka, milenka, manželka... ta nekonečnost je uklidňující! Dokud to my muži nezničíme.

 

Jak vzpomínáte na svoje první focení aktů? 

Mou první modelkou byla kolegyně herečka! Byla to náročná a skvěle křehká práce. Snad dvacet hodin jsme pak seděli u kompu a dumali. 

 

Co musí podle vás žena mít, abyste ji chtěl fotografovat?

Stačí, když bude chtít fotit. Ať už z jakéhokoli důvodu. Musí po tom toužit, musí se tím bavit, musí mi dát důvěru a já ji nesmím zklamat. A musí se hlavně cítit v bezpečí.

 

Je snadné, nebo obtížné oslovit dívku nebo ženu, aby se před objektivem svlékla? U vás navíc jistě hraje roli i to, že jste veřejně známá osoba...

Ke mně ženy přicházejí už rozhodnuté. Vědí, že budeme fotit nahotu. Pokud je to pro ně problém, tím, že už jsou u mne v ateliéru, jej vyřešily. Na stud pak už není čas. Jen na respekt. Na ten musí být čas vždy. Nikdy ženy do ničeho nenutím. Jsou to jejich fotky. Já jsem jen prostředníkem.

 

Herec se musí také před kamerou či v divadle občas svlékat. Myslíte, že se proto dokážete do svých modelek líp vcítit?

Jasně, že ano! Natočil jsem spoustu filmů nahý. Vím tedy, co to je, vím, jak vytvořit atmosféru tak, aby stud opadl. A vím také, že nahota je vlastně kostým.

 

Které fotografy považujete za své vzory?

Jsou to klasické ikony světové fotografie, jako Helmut Newton, Man Ray nebo Edward Weston. Ale i Češi, František Drtikol nebo Taras Kuščynskyj. 

 

Co je váš největší úspěch? A jaké jsou vaše ambice?

Když z ateliéru odchází žena, která se změnila. Žena, která přišla a nebyla přesvědčená o své kráse a společně se nám podařilo ji najít. Nejšťastnější jsem, když se žena podívá na svou fotografii a řekne: „To snad ani nejsem já, jsem tak krásná!“ Ta cesta k té fotce je někdy víc než fotka sama. Ve fotce nemám žádné ambice. Je to zábava a čistí mi to mozek i duši.

 

Playboy, březen 2025; otázky kladl Pavel Kučera