
„Člověk musí vždycky snít výš, než na co má.“
HYNEK ČERMÁK – Jedinou inspirací je žena (FotoVideo 2/2025)
04.02.2025 20:27
Mám obrovskou radost a děkuji Hynkovi za jeho čas. Všichni ho znáte, a tak se v tomto případě krátce a přísně držím naší milé a bezpečné Wiki: "Hynek Čermák je herec, oceněný v roce 2011 cenou Český lev za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Toto ocenění získal za roli ve filmu Nevinnost. V různých rolích je znám divákům již dlouhá léta, objevil se ve filmech Ať žijí duchové, Muži v naději, Nevinnost, Kníže Václav nebo Kajínek. Přibližně od roku 2011 se věnuje rovněž fotografii. První výstavu uspořádal v roce 2016 pod názvem …ještě máme naději! v prostoru Anti.kvariátu Dejvického divadla (zahájena byla 17. května 2016). Ve fotografické tvorbě se věnuje zejména černobílé aranžované fotografii, konkrétně ženskému aktu a portrétu."
První otázka je spíše konstatováním: Je těžké se ptát známé osobnosti, která poskytla nesčetné množství rozhovorů a naši čtenáři ji znají z divadla, spousty filmů, z rozhlasových rolí a také z velké řady výstav. Zkusím to od divadla: náš časopis pochází z Dejvic, vy jste, Hynku, řadu let hrál a stále ještě hrajete v Dejvickém divadle, které v naší redakci přímo milujeme, takže jsme tak trochu sousedé. Divadla hrají většinou večer. Které denní či noční hodiny tedy nejčastěji věnujete fotografování a proč?
U mě úplně nerozhoduje denní nebo noční hodina. Důležité je, jestli přijde inspirace, a ta většinou přichází v podobě modelky. Je pro mě důležitá spolupráce na fotografii, aby modelka dávala nějaké nápady, abych s ní mohl komunikovat, jak jsem zvyklý například z divadla. Vlastně se to hodně podobá práci s hercem. My herci máme svůj jazyk, režiséři nám rozumějí, a pokud ho modelka ovládá, je to samozřejmě nejlepší. Proto velice často fotím herečky, i když je diváci většinou nepoznají.
Schválně se o to snažím, aby nám to pak bulvár nekradl. Někdy to není jednoduché, ale o to větší je to výzva. Ale pokud bychom trvali na tom, jaká denní či noční doba je pro mě při focení rozhodující, samozřejmě nejraději mám denní světlo. Jestli mi to čas nedovolí, což je bohužel velice často, používám umělá světla. Většinou jednobodové nasvícení, a když mám hodně času a chci si hrát, klasické nasvícení, takzvané "hollywoodské" – tři stálá světla. Se záblesky nefotím.
Teď to zkusím přes výstavy: máte jich za sebou spoustu a krásných. Řadu z nich jsem viděl, ale coby kutnohorskému rodákovi mi neunikla vaše společná s Terezou z Davle v Čáslavi. Jaká byla z pohledu autora? Nežárlili jste na sebe s Terezou?
Kdepak, s Terezou z Davle na sebe nežárlíme. Teda aspoň já nežárlím. Naopak je to pro mě inspirující kolegyně, protože vidí ženy trošku jinak než já, a přesto tak krásně, jak já bych ženy rád viděl. Vím, že to je trochu složité, co jsem teď řekl, ale je to tak a ženské oko si půjčit nemůžu. Dívat se na Terezinu práci je podobné jako mužská touha vyzkoušet, jakým způsobem vnímá žena lásku. A to nejde. Nebo ano? Teď nevím… V dnešní době je možné vlastně vše, to je i důvod, proč fotím ženy. Vracím se ve své tvorbě k podstatě a jednoduchosti těla.
Portréty, rozevláté akty, exteriérová focení a vše černobíle, je to tak? Popište nám alespoň trochu váš fotografický vývoj, a co vás k těmto krásným žánrům dovedlo.
Má láska k focení ženského aktu začala fotografiemi Tarase Kuščynského. Pokračovala přes Helmuta Newtona, Roye Stuarta až k Tereze z Davle. Černobílá fotografie má tu výhodu, že je stále nadsázkou. Svět totiž není černobílý.
Většina z nás to vidí. V černobílé fotografii tedy můžu dovolit ženám to, co si v barevném světě dovolit nemohu. Vývoj v práci fotografa se dá rozdělit na dvě zásadFotografickou tvorbu neovlivňují ani tak ostatní koníčky, ní roviny. Ta první je jeho oko, které časem nejen stárne, ale i moudří. Mnohdy s věkem zjistíme, že méně znamená více.I když to od začátku víme. Druhá rovina je technologická. Ať už pracujeme s filmem, či digitálním snímačem, neustále se technologie vyvíjejí. To, co včera nebylo možné, je dnes úplně běžná záležitost. Jako fotograf se snažím tento vývoj sledovat. Nijak otrocky, ale chci být in. Abych měl o čem snít a kam se posouvat.
Mimochodem, ženský akt, resp. akt obecně není v některých mediálních oblastech "v oblibě". Například až budu dávat informaci o tomto rozhovoru na Facebook či Instagram, budu muset dávat velký pozor na to, která z vašich fotografií mi tam "projde". Co říkáte této dost tvrdé cenzuře?
Cenzura aktu mi vlastně ani nevadí. Jsme jako speciální jednotka v armádě. Nikdo neví, jak se to dělá, a každý si myslí, že by to uměl také. Chtěl by to zkusit nebo u toho alespoň být. Je to speciální kategorie obestřená hromadou tajemství. A cenzura? Ta k tomu prostě patří, jinak by to dělal každý a mohl by si ublížit, takže je třeba to brát s nadhledem. Všechna ta vykulená očka hotelových recepčních, když s modelkou kráčím na pokoj, či pomrkávání číšníků, když pěti holkám u stolu platím večeři a šampus. Přitom bradavku měl v ústech každý... nebo většina, omlouvám se těm, co vyrostli na umělé stravě, však to v dospělosti doženete.
Mnozí čtenáři by mi neodpustili, kdybych se nezeptal, čím ty krásné černobílé akty žen s rozevlátými vlasy vlastně fotíte? Můžete nám prozradit fotografické náčiní?
Od začátku většinou pracuji s fotoaparáty Nikon - ať už F100, F6, D800, D810 nebo D850. V současné době mám Nikon Z7 II, Z F a Z Fc. Velice často také používám Leicu SL2-S nebo Leicu Q2 Monochrom. Všechny osazuji buď objektivy 24-70 mm f/2.8, nebo 35 mm f/1.4, u Leicy podobným ekvivalentem, Q pak napevno 28 mm. Obecně se snažím tahat toho co nejméně. Akt je opravdu akční záležitost, pokud nejste v ateliéru.
Jeden z mých dávných strýců se specializoval na divadelní fotografii. Mám ji od té doby moc rád a vím, že to není snadná záležitost. Berete si někdy fotografický přístroj s sebou do divadla či na natáčení?
Foťák mám s sebou vždycky při natáčení i při zkouškách v divadle. Mám stovky fotografií z dnes už legendárních filmů či divadelních her. Mám fotky kolegů staré 15-20 let. Jednou to proberu a možná někde ukážu, ale ještě je čas. Pořád pracuji, tak je co fotit. Bohužel je velice těžké se jako herec soustředit na focení, je to pak obojí trochu paskvil.
Máte za sebou řadu rolí pevných a drsných chlapů v divadle i ve filmu. Kdesi jsem četl, že máte rád adrenalinové sporty a létání, ale jste také velice aktivním muzikantem. Jste tedy všemi směry nadaný. Který z uměleckých směrů nejvíce ovlivňuje vaši fotografickou tvorbu?
Fotografickou tvorbu neovlivňují ani tak ostatní koníčky, které dělám, či moje zaměstnání. Jedinou inspirací je žena jako nositelka něhy, krásy, lásky a porozumění.
Vím, že bychom si mohli povídat dlouho, vaše tvorba je inspirativní a inspirující. Co vás čeká v roce 2025? Můžete prozradit některé z uměleckých a třeba i fotografických plánů a do které další umělecké oblásti chcete zasáhnout?
V roce 2025 mám dva velké úkoly jako fotograf. Dne 19. června v Muzeu fotografie v Jindřichově Hradci bude instalována má výstava. Jedná se zhruba o 150 fotografií formátu 90 x 60 cm a k výstavě mám za úkol vytvořit knihu, která by měla čítat stejný počet fotografií na téma ženské svobody v naší době. Je to téma horké a inspirující, přesahuje do různých žánrů. Snad se mi podaří přidat i nějaké video a poezii, dokonce i vůni bych rád přidal. Neb patří k ženám tak nějak smyslně. Možná klidně pánskou. Vím, že ženy k nám rády čichají, tak držte palce!
Budu určitě držet a děkuji za rozhovor.
Rudolf Stáhlich, FotoVideo, 4. února 2025
—————