Do nejkrásnější galerie chci přivést návštěvníky, říká nová ředitelka

Lounskou Galerii Benedikta Rejta nově vede Kateřina Melenová. Pochází z divadelní rodiny, rekonstruuje barokní kostýmy, inspiruje ji renesance, zajímá se o psychologii C. G. Junga a účinky vůní na člověka. V rozhovoru pro MF DNES popisuje, jaké má s lounskou galerií plány.

Za více než 30 let působení v kultuře stála Kateřina Melenová u zrodu stovek divadelních představení a akcí i několika svébytných uměleckých prostorů, podílela se i na přípravě a realizaci projektu Plzeň Evropské hlavní město kultury 2015.

Nyní má před sebou další výzvu – vedení Galerie Benedikta Rejta (GBR) v Lounech. "Do nejkrásnější české galerie chci přivést nové návštěvníky. Nebudu z ní ale dělat Disneyland, jak se mnozí obávají," říká rodačka z Loun. Otěže příspěvkové organizace Ústeckého kraje přebírá od Alicy Štefančíkové, která instituci vedla přes třicet let.

Pocházíte z Loun, ale pro mnohé jste zcela neznámou personou. Nikdy jste zde profesně nepůsobila. Kdo je tedy Kateřina Melenová?

Narodila jsem se v Lounech, kde žily i předchozí generace rodiny. Strávila jsem tady ale jen část dětství, s rodiči jsme se přestěhovali do Ostravy, kde táta (Miroslav Melena, scénograf a architekt – pozn. red.) dostal první divadelní angažmá. Pak mě rodiče "zavlekli" do Liberce, do rodící se Ypsilonky. Po gymnáziu jsem vystudovala režii a dramaturgii na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Po studiu jsem působila v Českých Budějovicích, kde jsem setrvala 25 let. Následovaly roky v Plzni, v Praze a nyní se vracím do Loun, do rodné krajiny úchvatného Českého středohoří.

Profesí jste divadelní režisérka a kulturní manažerka. Nevnímáte jako handicap chybějící vzdělání ve výtvarném umění?

Nevnímám to tak. Nezúčastnila jsem se výběrového řízení na kurátora, ale na ředitele galerie. Mám zkušenosti s vybudováním a manažerským vedením uměleckých institucí, přípravou kulturních projektů a hlavně mám vlastní know-how na propojování lidí, a to bych chtěla přinést do galerie. Navíc jsem celé dětství strávila mezi obrazy, maketami a výtvarnými návrhy, jsem zde také doma.

Část veřejnosti kritizovala Ústecký kraj za způsob provedení konkurzů do krajských galerií a muzeí. Konkrétně Loun se týkala petice na podporu vaší předchůdkyně Alicy Štefančíkové. Spolek přátel GBR se obrátil na vládního předsedu a ministra kultury, aby galerii odebral kraji, dal ji pod správu státu a do vedení vrátil Štefančíkovou (ta se zúčastnila konkurzu, ale neuspěla – pozn. red.). Jaké pocity z toho máte?

Ve svém profesním životě jsem zažila velmi mnoho dramatických situací. Například když jsme v Českých Budějovicích realizovali kulturní centrum Bazilika, stálo proti mně městské zastupitelstvo. Křičeli na mě, co že to tady děláme. A po nějaké době se zrodil krásný prostor. Zažila jsem zpochybňování projektů, na kterých jsem pracovala nebo se podílela a které se nakonec staly úspěšnými. Kritici rozhodně nemohou říci, že jsem personální kádr Ústeckého kraje. Neberu ale situaci osobně, takže jsem poměrně klidná.

S čím přicházíte do vedení galerie? Jaká je vaše koncepce?

Koncepci jsem postavila zcela jinak, než je asi běžné. Dopředu jsem nevěděla, k čemu se zavázala moje předchůdkyně. Nevěděla jsem, jaké výstavy a na jak dlouho jsou domluvené. Zavázala jsem se pro to, že do letošního prosince připravím programovou studii, analýzu organizace a participativním procesem zapracuji podněty místní i odborné veřejnosti. Od toho se bude odvíjet další směřování. Dosud zde byl praktikován ryze odborný, velmi poučený přístup, kterým ovšem i svým způsobem bránil tomu, aby se pracovalo s širší veřejností. Já mám zcela opačný názor. Umění nyní svádí bitvu o diváky, jsou před námi nejisté časy. Ráda bořím hranice mezi těmi, kdo se dívají, a těmi, co tvoří. Obě strany jsou v umění rovnocennými partnery, bez tohoto vztahu to nefunguje.

Galerii jste fyzicky přebrala na začátku září. Co bude vašimi prvními kroky?

V první řadě chci do galerie přivést mladé kurátory, architekty, studenty se zájmem a "jiskrou v oku". Ráda bych jim dala příležitost v Lounech začít. Bavit se s nimi i s veřejností o tom, co je dnes avantgarda, hledat záblesky nového moderního umění, které vždy a v každé době "zvěstuje" nové myšlení, a to pak vystavovat v kontextu avantgard minulých. Lounská sbírka je pro to jedinečnou příležitostí. Já už jsem si své umělecké ambice vrchovatě naplnila a ráda bych umožnila jak mladé generaci vstoupit do "profesního života", tak pozvala zkušené kurátory. Bude mě uspokojovat být jim oporou. No a v neposlední řadě bude nutné vyslat signál pro občany města, že se v Lounech děje něco zajímavého, na co mohou být hrdí a věřit, že ty signály zachytí i jinde a přijedou se podívat.

Hlavní výstavou je dlouhodobá expozice poválečného díla Emila Filly a ruské revoluční avantgardy. Budete v tom pokračovat?

Samozřejmě. Nikdo jistě neočekává, že za čtrnáct dní svěsím Emila Fillu a spáchám organizační i uměleckou sebevraždu. Nyní se seznamuji s týmem, s technickými a prostorovými možnostmi objektu. Ten je velmi specifický (galerie vznikla přestavbou barokního pivovaru podle návrhu architekta Emila Přikryla – pozn. red.) a říká se o něm, že je tak silný, až se v něm špatně vystavuje. Já si naopak myslím, že je to úžasný prostor, tak uvidíme. Nicméně již také stojí nějaký ten rok a dlouhodobě se potýká se statickými problémy, kvůli prosakující vodě. Oprava sice pomohla, ale u konce zdaleka nejsme. Všechny také touto cestou prosím o trpělivost, změny nebudou přes noc.

Co tedy plánujete?

Chtěla bych, aby galerie ožila. Cesta je zachovat stálou výstavu, ale například po vzoru Galerie Středočeského kraje ji obměňovat. Ani za desítky let nevystavíme všechny skvosty ze sbírky, takže by bylo dobré inspirovat se – třeba právě v Kutné Hoře. Ale i jinde. Lounská galerie právoplatně patří do sítě českých galerií a bude spolupracovat. Objekt má čtyři patra, a pokud to jejich technický stav dovolí, ráda bych využívala všechny. Mám krásné plány, nejen na výstavní činnost. Nemělo by se totiž zapomínat na to, jak důležité je inspirovat mladé lidi. Kdyby táta v Lounech nepotkal Vladislava Mirvalda a pak Kamila Linharta a Zdeňka Sýkoru (slavné české výtvarné umělce – pozn. red.), chyběly by mu kořeny. Vzali ho pod křídla, pomáhali mu, učili ho. Celý život na to vzpomínal. "Lounská líheň" byla plodná a bylo by hezké pokračovat v tradici.

Co je podle vás kritériem úspěšnosti galerie? Je to počet návštěvníků?

Argument, že počet návštěvníků není relevantní ukazatel, opravdu nemůže obstát. Naopak "nejkrásnější česká galerie" potřebuje diváky, to je heslo mého vstupu sem. Kritérium to ale není jediné. Jde o kvalitní výstavní i doprovodný program, o formu komunikace, jak se galerie prezentuje a oslovuje návštěvníky, o nadšený tým, o radost ze sdílení.

Vaše předchůdkyně usilovala o dostavbu galerie podle návrhu Emila Přikryla. Nová část by měla vzniknout v prostoru před hlavním vstupem do galerie. Je to pro vás priorita?

Kraj vyjádřil ochotu do objektu investovat, a vnímám to tedy tak, že ochota dostavět galerii tu je. Pokud zřizovatel, který je zároveň investorem, skutečně touto cestou půjde a bude realizovat pokračování dostavby podle studie profesora Emila Přikryla, budu ráda a budu nápomocná svými zkušenostmi z jiných staveb. Na druhou stranu je nutné ale říci, že galerie má opravdu málo návštěvníků, a tak – než plánování dostavby – vidím aktuální priority jinde – přednostně v tom, abychom naplnili prostory stávající.

Už déle než půl roku se učíme žít s epidemií koronaviru. Na jaře musely kulturní instituce utlumit svoji činnost a pro veřejnost se na několik týdnů uzavřely. Máte plán, jak by měla galerie fungovat, pokud by musela opět zavřít?

Ráda bych šla cestou online zpřístupnění reprodukcí sbírkových souborů. Inspirací je pro mě Rijksmuseum v Nizozemsku, které na webových stránkách vytvořilo pro návštěvníky kreativní prostředí a vybízí je, aby sami, tvůrčím způsobem, pracovali s rozsáhlými sbírkami starého umění. Neříkám, že to stihneme do dvou měsíců, je to práce na delší dobu.

Přihrála jste mi na další otázku. Současné webové stránky galerie nejsou uživatelsky vůbec přívětivé. Změníte to?

Souhlasím s vámi. Vytvoření nového vizuálního stylu galerie včetně nových webových stránek je opravdu nutné.

Součástí galerie je také Pamětní síň Emila Filly v Peruci. O ní se nyní vede soudní spor s majitelkou peruckého zámku. Kraj, respektive galerie, usiluje o to, aby jí bylo jižní křídlo navráceno k užívání. Majitelka to odmítá s tím, že tam stále probíhá rekonstrukce. Pokusíte se nějak dohodnout?

Spis jsem ještě nestudovala, ovšem pevně věřím, že to dopadne, jak nejlépe může. Emil Filla určitě patří na Peruc. Nebude ale jistě jednoduché sladit představy majitelky zámku s potřebami galerie a s plnohodnotným užíváním prostoru, který je předmětem věcného břemene.

Jaký je finanční rozpočet galerie? Budete požadovat navýšení?

Galerie má ročně k dispozici přes devět milionů korun. Uvidíme, jaký bude manévrovací prostor, ale jsem zvyklá hospodařit. Otázkou je, co si vyžádá technický stav.

Kateřina Melenová

Narodila se v roce 1964 v Lounech. Vystudovala režii a dramaturgii na katedře alternativního a loutkového divadla divadelní fakulty AMU v Praze. V Českých Budějovicích založila stále hrající nezávislý divadelní soubor Studio dell’arte. Ve stejném městě také stála u zrodu dvou kulturních prostorů – klubu Solnice a kulturního centra Bazilika. Je zakladatelkou spolku Teatrum mundi, který se věnuje umění v krajině. Několik let byla členkou Rady pro umění ministra kultury ČR. Podílela se na realizaci projektu Plzeň Evropské hlavní město kultury 2015, kde byla manažerkou regionálního programu a realizovala jednu z osmi hlavních programových událostí – festival "9 týdnů baroka"

Galerie Benedikta Rejta

Je muzeum umění zaměřené na české i zahraniční umění druhé poloviny 20. století, zejména na geometrickou abstrakci a konstruktivistické tendence.  znikla v 60. letech minulého století. Výstavy pořádala v několika lounských domech. V současnosti sídlí v přestavěné budově bývalého městského pivovaru podle návrhu architekta Emila Přikryla, k přestavbě došlo v letech 1993–1996. Galerijní prostory byly pro veřejnost otevřeny o dva roky později.