Člověk Miroslav Polreich (1931-2019)

Jan Schneider vzpomíná na tragicky zemřelého zpravodajce a diplomata Miroslava Polreicha.

Nedávno tragicky zemřelý zpravodajec, diplomat a učitel Miroslav Polreich občas vyhodil diskutujícího z konceptu, když začal argumentovat tím, že on – nebo kdokoliv jiný – je člověk. Zajímavé, jak nečekaně položený důraz na zdánlivě obyčejný pojem ho dokáže ozvláštnit, a vrátit mu jeho téměř již omšelou důstojnost a velikost a podstatnou závažnost!

Mnoho bylo a ještě bude napsáno a řečeno o Polreichově tajuplné, teprve pozvolna se odkrývající kariéře zpravodajského důstojníka v rouše diplomatově. Není od věci podotknout, že neměl rád, když se o něm mluvilo jako o špiónovi. On byl více diplomat, než špión. Přesněji řečeno, jestli si mohu dovolit bonmot, v jeho pojetí to bylo zhruba tak, že zpravodajec (rozvědčík) je diplomat, který ale svému zaměstnavateli nelže.

Doufejme, že mnohem více pozornosti a péče bude věnováno studiu jeho odkazu, navazováním na věci, které tak soustředěně promýšlel. A snad i jejich rozvojem, šířením a dotahováním.

I když – jak kdesi napsal izraelský vědec Ješajahu Lejbovič, svou neskladností tolik Polreichovi podobný! – tou nejvyšší náboženskou hodnotou je jít správným směrem, a nezáleží na tom, zda dojdeme k cíli. Ostatně víme, kolik neštěstí přinesla netrpělivost náboženská, sociální, revoluční, ekonomická, a vůbec. A víme též, kolik cílů bylo k usilujícím o jejich dosažení uměle přibližováno, až to bylo všem trapné. Proroci, napsal Lejbovič, nevěštili ani nečarovali, ale předkládali ty žádoucí směrníky, až v tom byli mnohým nepříjemní. Velmi nepříjemní. V tomto bodě jsem si (bůhvíproč?) často vzpomněl právě na Polreicha.

Dokázal být soustředěný až umanutý. Poslední dobou ale přece jenom jako by spěchal. Spousta – pro normální běh věcí důležitých – řečí mu připadala zbytečná a mařením času. Teď budou mnozí zkusmo dosazovat, že tuší, proč tomu tak bylo. Možná ano, ale jen relativně. Perspektivu absolutní trpělivosti neopustil nikdy, nevyměnil ji za nějaké zběsilé nápady. Přestože byl právník – pošťouchnu ho trochu, asi by se potěšeně zašklebil – byl vždy pro jednání, a to zásadně. Ostatně, nebyl ani rozvodovým, ani trestním právníkem, zabýval se mezinárodním právem.

Tomu rozuměl, a to je důležité, i když bylo psáno anglicky. Trpělivě vysvětloval, že pojem v pátém článku Washingtonské smlouvy neznamená závazek, ale souladný názor. A že ten skutečný, jediný závazek každé členské země NATO spočívá v mírovém řešení všech sporů, a ve vyvarování se byť jen hrozbou násilím.

Polreichův boj proti desinformacím, týkajícím se základní smlouvy NATO, byl velmi obtížný. Ministři, premiéři, prezidenti, vojáci, diplomati, úředníci, politici – bohužel naprostá většina z nich nechtěla (a dodnes nechce) vědět a akceptovat, o čem je skutečně základní smlouva NATO. A chovat se podle toho? Ani omylem.

Proto jsme před téměř již čtyřmi roky s Polreichem napsali „Washingtonskou chartu“ (ke stažení zde), v níž jsme využili všeobecně adorovaný princip, na němž byla založena Charta 77. (Já vím, nejsem blbý, že to je ve většině současných případů souhlas stejně „hodnotný“, jako tehdy s „Antichartou“, a že si ho jako takový mohu klidně vetknout za klobouk. Ale přece, člověk by si neměl dělat z huby kanál, a měl by občas něco vzít vážně. A právě o tom celá ta Charta 77 byla.) Vyzvali jsme tedy i současnou vládu, aby dodržovala závazek, plynoucí z podpisu základního dokumentu NATO. A trváme na tom.

K tomu je dobře uvědomit si jednu velmi osobitou Polreichovu charakteristiku. On byl doma jak ve světě globální politiky, tak i ve svém rodném kraji. On ty dvě roviny měl dokonce velmi pevně a logicky spjaté. Aby mohl žít v dobrém „mikrosvětě“, musel se starat i o ten „makrosvět“. V podstatě byl v naprostém souladu s oním moudrým heslem, myslet globálně a jednat lokálně. To globální myšlení, to je ono prorocké udávání směru! Chůze je ale vždy lokální. Polreich k tomu ještě dodával svůj velký, nikoliv lokální, nikoliv globální, ale rozhodně regionální vliv. Mnohé zasel, mnohé ovlivnil.

Byl skutečně lokálním patriotem, ale zase nikoliv tuctovým. Stal se členem havlíčkobrodského Okrašlovacího spolku Budoucnost, který původně vznikl v roce 1886 v Brodě ještě Německém, a v roce 1889 založil havlíčkobrodskou chloubu, Park Budoucnost. Jeho členové vysázeli desetitisíce stromů a keřů na pozemcích, které tehdy ležely ještě vně města. Díky tomu má Havlíčkův Brod unikátní rys, že téměř do samotného centra města vede z okolní krajiny zelený klín, tvořený parkem. Okrašlovací spolek zaměstnával dokonce dva hlídače parku, ale po Velké válce v roce 1919 ukončil svou činnost a park předal městu.

Několik nadšenců však v roce 2010 činnost spolku obnovilo, zejména jako výraz protestu proti odstranění zeleně z Havlíčkova náměstí. Polreich, jako německobrodský rodák, byl ze současné „kamenné“ podoby náměstí upřímně zděšen.

Aktivit spolku se v rámci svých možností účastnil – i když, nutno podotknout, pokud nekolidovaly například s hokejem nebo fotbalem. Polreich byl věrným fandou havlíčkobrodského sportu, takže jednou dokonce sice přijel z Prahy do Havlíčkova Brodu na valnou hromadu Okrašlovacího spolku, ale kvůli jakémusi prodloužení hokejového zápasu na ní přišel pozdě!

Ano, byl to člověk múzický. Měl rád humor, což je dosti zásadní charakteristika. Amos Oz totiž kdysi napsal, že nezná fundamentalistu, který by měl smysl pro humor. Polreich byl velmi koncentrovaný, až umanutý – ale najednou se dokázal rozesmát a tak vyřešit lecjakou vypjatou situaci. Přesně ve smyslu svého politického kréda, snižovat napětí a budovat důvěru.

Rozlišuji lidi na ty, s nimiž jsem se již pohádal, a na ty, s nimiž ještě ne. (I když s některými to ani nejde, protože není o čem.) A z těch, s nimiž jsem se pohádal, na ty, s nimiž jsme schopni se bavit dál, a na ty, jejichž srdce ztvrdla, neboť se brali asi moc vážně, nebo co. To už je jedno.

Mnohokrát jsme se s Polreichem přeli, vlastně skoro pořád, protože to bylo velmi cenné! Plytké konverzace jsme nepěstovali, potřebovali jsme dostat jeden z druhého co nejvíc. Zlobili jsme se u toho, ale nikdy to nevydrželo do druhého dne.

Ostatně Elie Wiesel kdysi pěkně řekl, že hebrejština má pro cizince tři výrazy. Jeden označuje člověka, který přišel a splynul s prostředím. Druhý označuje člověka, který přišel, žije v klidu, ale zůstal svůj. A třetí označuje člověka, který je nepřítel. Wiesel pointoval, že nejcennější je setkání s tím druhým, protože je pro člověka přínosným. Jedině od něj se člověk může dozvědět něco nového.

Polreich byl tedy člověk múzický, což znamená otevřený. Až překvapivě! Byl totiž stálým návštěvníkem, snad dokonce fanouškem našeho freejazzového tria „Jazz Khonspiracy“. Možná mu přišla vtipná už ta aluze na onen nablble přefrekventovaný až plevelný pojem. Ten ale – v té jazzové souvislosti naprosto případně – dává správný smysl, neboť pochází z latinského conspiro, tedy „spolu douti, zaznívati“, jak krásně uvádí archaický latinsko-český slovník (a dodává, že „býti za jedno, souhlasiti, spiknouti se“ je až přenesený význam). A Polreich rád šel ke kořenům věcí. Tak snad i trochu proto.

Závěr žádný dělat nebudu. K Polreichovi se ještě mnohokrát vrátíme, například v pokračování naší série „Paradoxy zpravodajských služeb“, konané v Evropském domě. Polreich sám představoval mnoho takových paradoxů!

Proto si už dovolím jen připomenout slova francouzského spisovatele Vercorse, která se mi při vzpomínání na Polreicha docela nutně a logicky vybavila:

„Říkal jsem si, že se zdá, jako by dějiny dělali násilníci, a že přesto slabí, pokorní a spravedliví formují století za stoletím lidstvo ke svému nepravděpodobnému obrazu: neboť násilníci se potírají a ničí navzájem, kdežto spravedliví klidně kráčejí z věku do věku stále znovu po stejné cestě a vyrývají do země nesmazatelnou brázdu.“