Chodec brouzdající životem

Mám rád knihy, v nichž autoři dají nahlédnout do svého uvažování o světě, který je obklopuje. Do svých ideálů, lásek, přesvědčení, do záležitostí, které zvenku nejsou na první pohled patrné. Za takovou považuji třeba publikaci nedávno zemřelého režiséra Petra Weigla Hledání smyslu: Filmy, myšlenky a reflexe (2013) a stydím se, že jsme se jí v Divadelních novinách ještě nevěnovali. Ostatně i o knize Vladimíra Franze jsme měli napsat dávno. Obě jsou zaměřením i stylem vlastně stejné, sestavené, jak už řečeno, z úvah, v případě Petra Weigla také z bohaté fotodokumentace jeho divadelních, televizních a filmových režií. A ze skladby a výběru záběrů prýští Weiglova poetika, cit pro krásno.

Vladimír Franz svou předčasnou (ještě má mnohé před sebou) konfesi složil z kratších i delších článků, fejetonů a zamyšlení, jež psal pro různé příležitosti. Nejvíc je sloupků psaných pro „předbabišovské“ Lidové noviny, pro Českou pozici, pro další různé deníky a časopisy. A také jsou tu otištěny různé předmluvy a doslovy psané pro konkrétní účely. Jeden čas psal pro Divadelní noviny, je tu myslím otištěno všechno. Škoda, že jeho úvahy v Divadelkách skončily prý neakceptovatelným výsměchem rakouským fašistům, jak Franz vidí bodré tyrolské sedláky. No, zkoušel provokovat, tady to prasklo. Ani tento text v knize nechybí.

Všechny texty Franz znovu přehlédl, případně doplnil. V knize jsou setříděné tematicky do osmi oddílů: Tanečník v dýmu, O lidech mezi svobodou a srnou, Hovory s vosou, Pojišťovna čápů, Hořící zvony, Zóny, Dětský podzim, Otevírání nepaměti. Intermezzo a Epilog obsahují texty publikované poprvé. Jak vyplývá z názvů oddílů, texty jsou do nich zařazeny s nezbytnou volností, neboť Franzovo uvažování a psaní nevydrží u striktně vymezených záležitostí, cenné je právě v tom, jak jejich autor spojuje věci zdánlivě nesouměřitelné a neslučitelné. Jak dokáže s fantazií umělce psát striktně racionální úvahy. O české společnosti, o umění, hlavně hudebním a výtvarném, o divadle, o široké plejádě velkých osobností. Také jsou tu dobové komentáře, které přetrvávají svou dobu právě způsobem, jakým je Franz zachytil. Postřehy o všem možném.

Věcí, o kterých Franz přemýšlel a psal, je prostě neuvěřitelné množství a nelze je tu ani vyjmenovat. Je prostě člověkem zvídavým a přes svůj extravagantní zjev vlastně tradicionalistickým v tom smyslu, že ctí řád a podstatné hodnoty, které v textech uměl odlišit od dobových módních efemérností. Vždycky psal, co si myslí, v dnešních prolhaných korupčních dobách je to vzácné. Ostatně sám hovořil o tom, že od nevydařené prezidentské kandidatury, v níž do druhého kola doporučil Zemana, se přestaly hrnout dřív hojné a mnoha cenami ověnčené zakázky na scénickou hudbu. Také v tom vidím souvislost.

Název knihy odkazuje k Franzově největší lásce – ke krajině. Především české a moravské, okolí Přimdy, Šumava, Krkonoše, jihočeské rybníky. Franz by se dal považovat za „českého chodce“ brouzdajícího krajinou domova. Ta prolíná většinou publikovaných textů, a kdyby součástí knihy bylo také CD s výběrem Franzových kompozic – to jediné mi tu chybí –, myslím, že by zařadil své symfonické básně Radobýl a Morava. Franz ovšem není žádný národovec, a když, tak snad patriot. Pravidelně jezdí na Jadran, do Dalmácie, do oblasti Trogiru, brzy na jaře, v březnu, v dubnu. Označuje tu dobu za literární, neboť u moře píše, kdežto v letním období na své chalupě maluje a obří plátna skladuje ve stodole. Samozřejmě v knize najdeme i texty o moři, ostrovech. Třeba jeden, který mám obzvlášť rád, o plavecké výpravě na ostrov z růžového alabastru a o dramatické cestě zpět s čerstvě dokončeným akvarelem, který ve vlnách udržel nad hladinou.

V knize je kvalitně přetištěno devětašedesát výtvarných kompozic, dominuje jim cyklus z Třeboně, přírodní motivy, detaily (Bazén, Štěrkovna, Jihomoravské noci, Lom, Nebezpečná zóna a další). Osobně je mi nejbližší Mostecký Ježíš.

Dodejme, že kniha obsahuje soupisy hlavních položek Franzova díla k 21. březnu 2018. Poslední obrázek Mým psům zobrazuje dva pejsky, jednoho nohama vzhůru. I to je život, který Vladimír Franz zachycuje.